Recenze knihy Očima vidět/Očami vidźeć

Eva Tvrdá: Očima vidět / Očami vidźeć

Ostrava: Littera Silesia, 2019.

   Literární tvorbu Evy Tvrdé můžeme charakterizovat jako čtenářsky oblíbenou a vyhledávanou zvláště v regionu, kde se autorka narodila a převážně žije. Její prózy jsou zasazeny do důvěrně známého prostoru domova s užší nebo volnější vazbou na rodinné společenské svazky, s nimiž jsou její ženské hrdinky v různé míře propojeny a jimž na základě sdílených tradic rozumí. Většinou se jejím prostřednictvím seznamujeme s pohnutými dějinami Hlučínska, a to prostřednictvím osudů tamějších žen. Nejznámější se stala fikční postava Agnes Kocurové, která prochází trilogií Dědictví (2004 – 2010) a dostává se také do románu Pandořina skříňka (2014).  Téma historické a individuální paměti je v pracích Evy Tvrdé natolik nepřehlédnutelné až dominantní, že si zaslouží bližší pozornost. Poslední její  kniha, která nese název Očima vidět / Očami vidźeć, je navíc ozvláštněna dvojjazyčným textem. Předesíláme, že autorka ve své předcházející tvorbě nikterak neexperimentuje. O to více překvapilo užití tzv. laštiny, literárního mikrojazyka vytvořeného Óndrou  Łysohorským (1905 – 1989), frýdeckým rodákem, který v něm napsal dvě básnické sbírky. V době svého vzniku vzbudily odborný zájem, avšak básník přes veškeré snahy nenašel pokračovatele a ani uživatele. Přitom se jeho verše staly svědectvím kreativity. Byly přeloženy do němčiny a ruštiny, značný ohlas nabyly ve Francii, Anglii, Řecku, Norsku aj. Pro Evu Tvrdou určitě nebylo snadné přečíst si jeho sbírky Spiwajuco piaść (1934) a Hłos hrudy (1935), osvojit si básníkova slova a metafory natolik, že je začala používat nebo modifikovat. Náročnost cíle si uvědomíme zvláště tehdy, když zjistíme, že neexistuje ucelený lašský slovník  tzv. spisovného lašského jazyka a přestávají být živé také zbytky západolašského dialektu.  Nicméně předností nové knihy není jen laština jako ozvláštnění autorčina uměleckého projevu, ale také posun k individuální paměti. Autorčina babička, kterou Eva Tvrdá zmiňuje v ediční poznámce, jistě mluvila spíše hlučínským dialektem. Ten je částečně vzdálen laštině, avšak tím text nepozbývá na účinnosti.  Naopak.  Např. při autorských čteních na různých místech v regionu návštěvníci potvrzují, že všemu rozumí. V jiných regionech přijímají nářeční mluvu jako formu zvýšené autenticity výpovědi. Nebude to jen občasným použitím bohemismů, ale spíše atmosférou, kterou se jazykovou složkou podtrhuje nebo umocňuje regionální identita.

    V novele Očima vidět se jedná o intimní životní sebereflexi staré ženy. Aktivizuje se v ní paměť, a to s použitím životní vzpomínky na místa spojená s dětstvím a mladostí,  s rozhodnutím opustit  po válce rodné Šilheřovice a utéci před lidmi, kteří jí až příliš připomínali minulost. Adresátem výpovědi je dospělý vnuk, okouzlený golfovým turnajem, jehož se zúčastnil v krásném prostředí  šilheřovického  golfového hřiště. Babička a vnuk se mají rádi, rozumí si, třebaže babička s vnukem v mnoha věcech nesouhlasí. Nicméně do mobilu mu sděluje, s čím si ona spojuje Šilheřovice, co stále vidí před očima, které živé obrazy se jí vyjevují ve spojitosti s prostorem, prožitky a nabytými zkušenostmi. V její paměti se povlovně ukládalo a vrstvilo něco jiného než náhodnému návštěvníkovi kraje.  Jako dítě byla  přitahována životem na zámku, patřícím rodu Rothschildů.  Pokaždé zvědavě sledovala, jak se po příjezdu panstva a jeho hostů mění rytmus obce. Zvědavě nakukovala přes plot, zda neuvidí, co se děje kolem kašny umístěné v zámeckém parku poblíž hlavní budovy. Tam se v létě osvěžovali hosté a pak se slunili. U nich doma se jen pracovalo, a jestli se chtělo děvčátko vypovídat, muselo utíkat za svou babičkou. Tajemné sousoší Neptunovy rodiny, které stojí uprostřed kašny, se stalo téměř emblémem knihy. Fotografie kašny se objevuje na obálce knihy a přídeští, tvoří předěly v obou částech knihy. Nejde v nich o mytologickou symboliku, ale o řadu dalších migrujících motivů, které se opakují nebo variují. Vypravěčka se vidí jako šestiletá s brašnou na zádech, vybavují se jí spolužáci, zvláště Liesel a Franz, protože žili jinak než ona. V rodině Liesel se mluvilo německy a rodina sloužila na zámku, kde také bydlela. Franzův otec byl zámeckým lékařem, jezdil autem a měl na zámku vždy otevřené dveře. V nepřítomnosti zámeckého panstva se obě děti mohly šťastně a vesele koupat v kašně. Bože, jak jen jím malá Karolína záviděla. Dnes už ví, že jedno z nich zahyne v koncentračním táboře a to druhé při návratu z Německa domů v poválečných dnech zažije brutální násilí „samozvaných strážců spravedlnosti“, které ho navždy poznamená.

    Eva Tvrdá nám v beletristické podobě znovu zprostředkovává příběh jedné z žen dnes již nejstarší žijící generace, představuje známá místa od 30. let minulého století do období poválečného, popisuje různá prostředí a skladbu místní komunity, oživuje vztahy, které jsou zde prezentovány na základě osobních přátelství, příbuzenských a sousedských vztahů a především silných emocí. Eva Tvrdá na besedách a v mediálních rozhovorech uvádí, že se jedná o pandán k jejímu dílu věnovanému Hlučínsku. Novela ovšem zdaleka nezaujímá okrajovou pozici. Zaznamenáváme v ní pohyb směrem k svědomí. Vypravěčka si právě v ní klade mnohdy složité existenciální otázky o vině a nevině, o hlouposti a naivitě, závisti a nenávisti. Relativizuje absolutní pravdu a ptá se, co je vlastně pravda. - To, co jí vykládali doma? To, co slýchala ve škole? To, co jí později nalívali do hlavy v Hitlerjugend? Nebo to, co jí později nařizovali komunisté? (s. 19) Opakovaně pracuje s leitmotivy, ale také s dílčími motivy, např. přírodními (vítr, zlý vítr ze strnišť), které nezasahují do významu textů, nezpůsobují změnu smyslu, ale podílejí se na utváření toposů, z nichž vyrůstá jednak sounáležitost s „nenápadným půvabem Slezska“, jednak domovská přináležitosti, vedou k poznání slezské mentality.

 Eva Tvrdá vždy promyšleně pracovala s historickou pamětí a k psaní přistupovala na základě důkladného prostudování pramenů a odborných zdrojů.  Neeliminuje protichůdné polohy, ani si neupravuje fakta k obrazu, který by jí syžetově vyhovoval, naopak vytváří paměťové mapy, formované samotnými vzpomínkami na konkrétní události, které nabývají na účinnosti skrze určitý detail. Vytváří živé obrazy a rozrušuje tradiční příběh odbočkami. Např. přiznáním drobných dětských prohřešků, které se v dospělosti stávají povahovými rysy charakterizujícími nebo i zástupnými.  V některých částech textu vystupuje vypravěčka v generační perspektivě, konfrontuje vnukovu a svou životní pozici, jinde spíše obecně připomíná historické události. Nejdříve viděné z dětské perspektivy spíše černobíle, pak fragmentárně doprovázené krátkou úvahou. V novele se proměňují postavy i role vypravěčky, neboť se stává spoluaktérkou příběhů bez zjevných souvislostí. Děje se tak zejména ve vztazích s Liesel. Kdybychom do širšího pojetí kultury zahrnuli také mezilidské vztahy, nepřekvapí, že se válečnými ztrátami mění vztah dcery a matky, nacistická ideologie  poznamenává postoje a názory lidí, kteří žijí na hranicích s Německem.  Vypravěčka se opakovaně vrací k tomu, co je vyjádřeno v názvu novely a opakuje se v textu: „Co je nejtěžší ze všeho? Co se zdá nejlehčí: Očima vidět, co máš přímo před očima“ (s. 7 a s. 49).

    Eva Tvrdá dovede o svém hlučínském tématu podat výmluvná svědectví. Každé z děl této autorčiny tvůrčí linie se stává přesvědčivou dějinnou reflexí některých míst a událostí, které má čtenář možnost poznat hned z několika stran. Tentokrát je výsledkem záznam spíše individuální než rodové paměti, v jejímž mapování autorka postupuje metodou asociativní. Čtenář se může vydávat časově dozadu i dopředu. „Svět mojí rodiny byl uzavřený v lokalitě, k níž jsme patřili, a náš rozhled končil kouskem za humny. – Víš, někdy mám pocit, že ani ty nedohlédneš dál než za humna. Cestuješ po světě, máš kamarády napříč všemi kulturami. Jenže si vybíráš jen ty, kteří jsou ti podobní. Jsi uzavřený v bublině, tak tomu teď říkáte, její hranice jsou vlastně to, čemu se kdysi říkalo humna. Malý prostor ve tvém okolí, tvoje bublina. Víš ale, co se děje kolem? Víš, čemu věříš, co podporuješ, čemu se doopravdy věnuješ? Je snadné uvěřit, podlehnout, je tak snadné nechat si vzít svobodu, je ale i snadné domnívat se, že svobodný jsi“ (s. 17 a s. 59-60).                    

                                                                                                                                     Svatava  Urbanová

ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít