Očima vidět 2

2

To ta kašna. Znovu ji živě vidím. Tajemná, impozantní, místo pro vyvolené.

Ten obrovský park se zámkem patříval rodině Rothschildů. To sis už ale nastudoval. Rothschildové nepobývali na zámku celý rok, přijížděli jen v určitých obdobích, pak bylo všuderušno. V zámku, v parku i ve vsi. Za Rothschildy přijížděli hosté a přiváželi s sebou velký svět bohatých a úspěšných lidí. Rozzářili Šilheřovicea pak zase odjeli. Lesk padal na všechny, kteří se kolem té bohaté a úspěšné rodiny otřeli. Pokud jsi je viděl jíst, pít, procházet se, jezdit na koni, diskutovat, bavit se a mohl jsi je pozdravit a oni ti odpověděli, byl jsi lepší člověk. Neříkám to ve zlém, na tuhle rodinu nikdo ze vsi nemohl zanevřít, možná tomu nebudeš věřit, ale lidé je měli rádi.

Když na zámku nebyli, a to se stávalo často, patřil zámek lidem, kteří tam pracovali. Mohli do značné míry užívat všeho, co zámek poskytl. 

Jak tohle všechno vím?

Narodila jsem se v té vsi. Vyrostla jsem tam. Když jsem doopravdy dospěla, ze Šilheřovic jsem utekla.

Možná se divíš tomu slovu,ale můj odchod nebyl odchodem, musela jsem utéct, tajně a definitivně, jinak bych se odtamtud nedostala.

Ale zpět k té kašně.

Znovu jsem malá holka, znovu stojím za zámeckou zdí a znovu pozoruji panstvo, jak se v té nádherné kašně koupe. Moje rodina byla úplně obyčejná, měli jsme nějaká pole, na kterýchjsme od rána do večera dřeli, táta odjížděl přes léto pracovat do Německa. Ach, vlastně nevíš, že Šilheřovice ležely přímo na hranici s Německem. Když jsem byla malá, Německo končilo u Bohumína, až teprve za Bohumínem začínalo Polsko. Dnes mapa vypadá jinak, ale tehdy to bylo tak, Německo jsme měli doslova za humny.

Nežila jsem v bídě, ale ani v přepychu. Byla jsem obyčejná a žila mezi obyčejnými. 

Chodívala jsem za babičkou přes celé Šilheřovice a moje cesta vedla podél parku. Zámecký park oddělovala od vsi kamenná zeď a já jsem byla malá na to, abych přes ni viděla. Na několika místech se ale přes zeď nahlédnout dalo. Jedním z těch míst bylo okolí kašny. Nikdy jsem neopominula možnost tu kašnu uvidět. Nevěděla jsem tenkrát, kdo byl Neptun, Bůh byl pro mě jen jeden a k tomu jsem se pravidelně chodívala modlit do místního kostela. Viděla jsem jen sousoší několika postav na zeleném pozadí, kolem sousoší vodu a v ní se v létě koupali lidé. Jen tak. Leželi kolem kašny na dekách, občas se vykoupali v kašně a pak znovu ulehali a lenošili. Byl to pro mě nepředstavitelný svět. Ten obrovský prostor, to pohodlí, to štěstí, které se za zdí rozlévalo. Já tam mohla jen nahlédnout a pak pokračovat dál ve své cestě za babičkou. Přesto na mě ten chvilkový obraz silně působil. Neznámý svět radosti a pohodlí, svět bez starostí, jako by ani nebyl skutečný. On ale skutečný byl, vídala jsem ho přes kamennou zeď. Byli v něm lepší lidé. Já jsem byla příliš obyčejná na to, abych do bezstarostného světa pohodlí a radosti patřila. Mohla jsem jen nahlédnout, pak jsem se zase musela stáhnout tam, kam jsem patřila. 

Když jsem byla hodně malá, nevadilo mi to, věděla jsem, že to tak prostě je. Časem se ale věci měnily.

 

ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít