„…jako kdyby se střetlo zdravé mládí s čímsi temným, slunce s mlhou, prosluněná hladina českého rybníka s bahnitým dnem.“ Těmito vzletnými slovy srovnal v knize Napínavá četba pod lupou (1986) profesor Josef Hrabák dva velké detektivy české literatury. Zdravé mládí, slunce a prosluněná hladina českého rybníka, to byl Erbenův kapitán Exner. Cosi temného, mlhu a bahnité dno připomínal profesoru Hrabákovi detektiv-amatér Horác spisovatelky Hany Proškové.
Kdo je Horác?
Sama autorka o něm říká, že se nenarodil jako Detektiv-Amatér, nějak se jím během vypravování stal. Detektivem měl být příslušník SNB Vašátko s profesionálním detektivním aparátem.
Vašátko (slovní hříčka s proslulým radou Vacátkem?) působí jako typický detektiv české literatury, Horác je jeho protiklad. Typickým rysem českého detektiva byla od vzniku žánru „lidskost“. Připomeňme si v této souvislosti Vachkova Klubíčka, Čapkovy i Fikarovy detektivy a samozřejmě celou proslulou pražskou mordpartu pod vedením rady Vacátka.
Hana Prošková lidskost českého detektiva zpochybnila.
O Vašátkovi se říkalo, že je lidský, on sám o takové označení ale nestál a nepokládal je za chválu, připadalo mu trapné. Jeho lidskost ho trápila jako něco nevyléčitelného. U Horáce se lidskost utrhla z řetězu a způsobila spoušť. Podle Hany Proškové jsou soucit a lidskost nebezpečné věci, když je neumí člověk držet na uzdě.
Vraťme se ale k Horácovi. Horác je malíř, který se osudově zaplétá do detektivních případů, je to neurotik s vynikajícím pozorovacím talentem, kterému místo intelektu slouží intuice, cit a empatie. Vašátko a Horác se dokonale doplňují.
A jak je to u Horáce s onou lidskostí utrženou z řetězu?
Horác má vytříbený smysl pro spravedlnost a často ji bere do vlastních rukou. Sám skončil ve vězení, protože zabil člověka, který týral bezbranné dítě. V mnoha dalších případech retušuje dokonce realitu podle vlastního uvážení. Je například schopen vyrobit alibi pro zločince, který vraždou zabrání jinému velmi závažnému zločinu.
Hana Prošková se nesmazatelně zapsala do vývoje české detektivky, přestože nedošla až k detektivnímu románu. Jejím prostorem byla jen povídka a novela, přesto si našla velký okruh čtenářů a obdivovatelů, kteří oceňují především psychologickou propracovanost jejích příběhů.
Horác jako kdyby nasál tendenci dalšího vývoje detektivky. Většina světových autorů na konci 20. století a na počátku století 21. vytvářela své detektivy, ať už to byli profesionálové nebo amatéři, z podobného těsta, jako to udělala v případě Horáce Hana Prošková. Jsou to většinou neurotičtí jedinci se sklonem k nadměrnému požívání alkoholu, kteří jsou si vědomi omezenosti pozemského pojetí spravedlnosti, a proto velmi často jednají tak, že by to Holmes, Poirot ani Maigret nesnesli.
Horác s Vašátkem vstoupili do literatury ve 2. polovině 60. let minulého století a spolu s Erbenovým kapitánem Exnerem na dlouhá desetiletí českou detektivku plně ovládli. Stali se velkými detektivy české literatury a mají řadu čtenářů a obdivovatelů dodnes.
