Lokální jazyky mívají svá specifika, která lidé narození v dané oblasti milují. Mojí láskou jsou slezská nářečí, k nimž patří i moje rodná prajzština.
Slezská nářečí jsou považována za součást češtiny, avšak slezská nářečí najdeme i v Polsku. Čechům často slezská nářečí připadají jako polština, mimoslezští Poláci ale „slezštině“ nerozumí. Slezská nářečí mají specifika, která patří jenom jim.
Někteří lidé, a mám k nim blízko, se domnívají, že slezština je samostatný jazyk.
Slezská mluva, do níž prajzština patří, má zvláštní HLÁSKOVÝ SYSTÉM, který je v mnohém odlišný od češtiny. Kromě toho, že „młuvimy kratce“ (naše slabiky jsou krátké), nalezneme v naší řeči i zvláštní hlásky: kromě l máme ł, v řeči uslyšíte dź, ś, ć i ź. Jako příklad mohou sloužit tato slova:
był (byl), dźevucha (dívka), młuvić (mluvit), śivy (šedivý), źimny (studený)
Slezská nářečí mají také odlišnou GRAMATIKU. Příkladů je mnoho:
Idu do mamy. Jdu k mámě.
Zrobi se to po svojemu. Udělá si to po svém.
Jo se podźivum. Podívám se.
Žadneho tam něbyło. Nikdo tam nebyl.
Vidźeli smy dvuch kominařuv. Viděli jsme dva kominíky.
A tak jako jiné lokální jazyky, i slezská prajzština má specifickou a bohatou SLOVNÍ ZÁSOBU:
zysta (bábovka), bojtlik (sáček), hłybočina (tůň), paskuda (dobrota, pamlsek), ščudłek (jetel), meškać (bydlet), bantovać (budit ostatní ze spaní nevhodným chováním), skoro (brzy), dźeprem (teprv), hybky (mrštný), šuflada (prádelník, komoda), zbytkovać (zlobit), ryčla (kuchyňská stolička), předy (dříve), vidnić se (rozednívat se)
Každý lokální jazyk má svůj půvab, prajzština ale patří k nejpůvabnějším.
