Očima vidět

4

Náš spokojený venkovský život se začal rozpadat, když nám bylo deset let. Ne, to nesouviselo s žádnou magickou věkovou hranicí. Bylo nám deset let v roce 1938 a zrovna v tom roce se zlomily dějiny.

Víš, teď, zpětně, všechno vypadá velmi přehledně, jako kdyby dějiny plynule kráčely krok za krokem kupředu a člověk vždy věděl, kam směřují. Ve skutečnosti byl pro mě život v roce 1938 zmatený, plný podivných jevů, kterým jsem nerozuměla. Cítila jsem, že se něco zásadního děje, co to ale bylo, to myslím netušil nikdo, ani dospělí. Věci vypadaly jinak, než jaké se ukázaly později.

Už jsem se asi zmínila, že Šilheřovice v dobách mého dětství ležely na hranici s Německem, teď je to ale nutné znovu připomenout. Vypadá to dnes podivně, když si člověk uvědomí, že ta vesnice dál leží na stejném místě, žijí v ní potomci lidí, které jsem denně potkávala, a přece se jedná o úplně jiný svět, než jaký jsem znala v dětství. Německo teď leží stovky kilometrů od Šilheřovic a tu vzdálenost vydláždily miliony mrtvých.

V roce 1938 však Německo bylo na dosah. A nebylo to jen ve smyslu fyzické blízkosti, Německo bylo i přímo mezi námi, bylo v mnohých z nás. Dnes, když se na to dívám s odstupem, mě mnoho skutečností děsí, ale tenkrát to byly jasné pravdy.

Znala jsem svět svojí vesnice a pak svět, který mi předkládala škola. Neumíš si dnes představit ten obrovský rozpor. My děti jsme odmalička kromě školy navštěvovaly i soukromé vyučování němčiny. Všichni jsme věděli, že bez němčiny se neobejdeme. Všichni jsme očekávali od Německa vysvobození, a zřejmě i spasení. Německo v našich myslích bylo bájnou zemí, která poskytuje každému, co potřebuje. Po vesnici se pohybovali lidé, kteří tento pocit hojně vyživovali. Líčili Německo, Hitlera a nacismus jako ideální řešení všeho. Stačilo stát se součástí Německa a všechno už navždy mělo být krásné, spokojené, šťastné. Později totéž slibovali i komunisté a já se dnes, když už jsem hodně stará a opravdu hodně toho pamatuji, děsím každého aktivisty, který vykřikuje svá správná řešení.

Správná řešení neexistují, život je komplexní jev, kterému nepřijdeš na kloub, i kdybys žil tisíce let. Co jednomu připadá jako nejlepší, je pro jiného katastrofou. Od roku 1938 jsem plných jednapadesát let žila ve světě jediných správných řešení, ve světě, kde neexistoval kompromis, ve světě, kde jedinou domluvou bylo násilí. A všechno to začínalo těmi nejkrásnějšími slovíčky, kterými spravedliví malovali bájnou společnost.

Nechala jsem se unést, ale musela jsem to takhle říct. Ale teď zpět k tomu, co jsem tenkrát neviděla, a přitom je to dnes tak zřetelné a jasné.

Všechny změny začaly něčím, co mi nahánělo hrůzu, aniž jsem tušila proč. Po vesnici se začalo šuškat, že Rothschildové odvážejí všechno, co je cenné, ze zámku pryč, prý až do Rakouska. Od chvíle, kdy jsem to zaslechla i já, jsem okolo zámku začala chodit s naprosto novými pocity. Za kamennou zdí už nebyl bezstarostný bezpečný svět, ale cosi, co bylo v ohrožení. Říká se, že místa mají své duchy a svou atmosféru. Věřím tomu, protože v létě 1938 dobří duchové zámek opustili. Najednou jsem byla ráda, že nepatřím k těm uvnitř, zdálo se mi, že bezpečí je před zdmi parku, za nimi panovala jakási těžko popsatelná úzkost. Žádní hosté, žádné radovánky. Občas odjížděly z parku nákladní vozy a ty jako kdyby ze zámku vyvážely vše, co mě v dětství okouzlovalo. Nemohla jsem samozřejmě vědět, co se ve skutečnosti děje, pamatuji si jen podivně zmatené pocity. Dění kolem zámku jako kdyby nepatřilo k netrpělivému očekávání nadějné budoucnosti, které ovládalo moje nejbližší okolí. Rothschildové a jejich židovský majetek byli pro nacismus prosakující do celé střední Evropy velmi tučným soustem. Žid rovnalo se tehdy zločinec, ale to jsem já samozřejmě ani netušila.

Další podivný jev bylo uzavření lesa. Šilheřovice obklopovaly hluboké lesy, avšak v době, kdy jsem začala chodit do školy, se do nich nesmělo. Probíhal tam čilý stavební ruch. V lesích okolo mojí vesnice vznikaly železobetonové obranné pevnosti, bylo jich několik a na jejich stavbě nesměli pracovat místní, protože je vládní úředníci nepovažovali za spolehlivé. V našem okolí vznikal dokonalý obranný systém. Dnes je tohle pásmo opevnění obdivováno, ale pro nás to tehdy bylo něco cizího, něco, čeho jsme se báli.

Už jsem naznačila, že do mého života patřil i svět, který mi předkládala škola. Poslední období, kdy česká škola byla ještě opravdovou školou, nastalo na jaře 1938. To se ještě vyučovalo česky, to jsem ještě slýchala o českých dějinách, o českém národě, o české hrdosti, o pokroku. Školní budova vytvářela jakýsi skleník, dařilo se v něm myšlenkám a směrům, které mimo budovu hynuly. Nebylo nic, co by je vyživilo a ochránilo, mimo školní budovu je klima zadusilo.

S koncem školního roku tohle skončilo. To jsem samozřejmě tenkrát nevěděla, konec školního roku byl koncem školního roku, měly přijít prázdniny a po nich další školní rok. Jenže během léta se všechno změnilo. Ty změny vůbec nebyly vidět, přesto nastaly, protože na podzim už všechno bylo jinak.

Léto bývalo krásným obdobím, kdy můj svět nic nenarušovalo. Dlouhé dny, krátké a teplé noci, úroda. Mívala jsem léto ze všech ročních dob nejradši. V radostné letní atmosféře roku 1938 ale mnohokrát zaznívaly varovné signály.

Dnes si to ani neumíš představit. Tvůj svět je nebývale bezpečný, nepřipadá ti tak, já vím, ale opravdové nebezpečí, opravdové ohrožení jsi nezažil.

Do teplých letních dnů roku 1938 se vkrádaly zlověstné minuty. Byly to jen chvíle a my jsme na ně zase brzy zapomněli. Z okolních lesů se čas od času ozývala střelba. Ty letní přestřelky jako kdyby byly upouštěním natlakované bomby, která měla každou chvíli vybuchnout. A my jsme té natlakované bombě šli radostně naproti. Nepřipouštěli jsme si, že nás může ohrozit. Možná ta střelba dokonce zněla mnoha uším radostně.

Dnes už vím, že jsme přestřelky měli brát jako vážné varování. Jenže i kdybychom je vážně brali, jak jsme se měli zachovat? Měli jsme utéct? Kam? A před čím? Věřili jsme tomu, že z Německa přichází lepší svět, naše spása.

Střelba se vždy ozvala náhle a trvala jen krátce. Nikdy se nepřišlo na to, kdo vlastně střílel a proč. Nevěděla jsem tenkrát nic o ozbrojených oddílech, které byly připraveny obsadit československé pohraničí. Zřejmě i někteří z našich sousedů byli členy těchto oddílů. Moji rodiče se od politiky drželi stranou, a navíc jsme nepatřili k rodinám, které byly závislé na práci v Německu. Otec pracoval na dole kousek od nás, pod vrchem Landek, ale nefáral, byl zámečník, a naše matka se držela rodiny a víry. Svět mojí rodiny byl uzavřený v lokalitě, k níž jsme patřili, a náš rozhled končil kousek za humny.

Víš, někdy mám pocit, že ani ty nedohlédneš dál než za humna. Cestuješ po světě, máš kamarády napříč všemi kulturami. Jenže si vybíráš jen ty, kteří jsou ti podobní. Jsi uzavřený v bublině, tak tomu teď říkáte, její hranice jsou vlastně to, čemu se kdysi říkalo humna. Malý prostor ve tvém okolí, tvoje bublina. Víš ale, co děje kolem? Víš, čemu věříš, co podporuješ, čemu se doopravdy věnuješ? Je tak snadné uvěřit, podlehnout, je tak snadné nechat si vzít svobodu, je ale i snadné domnívat se, že svobodný jsi.

Patřím k lidem, kteří se po celý život báli mít nějaký názor. Nevím, jestli je v tom moje životní zkušenost, výchova, nebo prostě mám takovou povahu. Jsem nedůvěřivá. Vyrůstala jsem v prostředí, které obdivovalo nacismus, ale pak se ukázala jeho zrůdnost. Řešením všeho zla měl být komunismus a ten se jako zrůdný ukázal taky. Víra v Boha, jež mě od narození v Šilheřovicích obklopovala, je tady, v Čechách, směšná. Svobodomyslná hnutí na konci padesátých let mě zastihla starou na to, abych jim uvěřila. Mezi ideologiemi, které hýbaly dvacátým stoletím, jsem se ztratila. Možná to ale bylo moje osobní vítězství. Nemusela jsem vysvětlovat nevysvětlitelné, obhajovat neobhajitelné. Snad právě v tom jsem si uchovala svou osobní svobodu.

Možná mě ale pro život vyškolil zlý vítr, který zavál ze strnišť na konci léta 1938, vítr, který nakonec všechno v mém do té doby tak přehledném životě rozmetal.

ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít