Očima vidět 6

6

Někdy se stane, že člověk nerozumí tomu, co se kolem něj děje. Jsem už dost stará na to, abych věděla, že to není věkem. Někdy prostě nastane chvíle chození v bludném kruhu, kdy je člověk zmatený z okolností a dějů, nerozumí jim, přesto ví, že se má nějak a k něčemu rozhodnout, neví ale jak, a neví k čemu. Je jedno, jestli je člověku deset nebo padesát, bludný kruh v určitém okamžiku funguje dobře.

Začátek podzimu 1938, to byl jeden velký bludný kruh. Co se tehdy vlastně dělo? Dodnes to nevím, mám jen kusé a zmatené vzpomínky.

Konec léta poznamenala úzkost spojená se zlým větrem, který rozmetal můj dětský svět. S prvními podzimními dny jako kdyby přicházel čas rozhodnutí. Přesto všechno vypadalo stejně jako na konci léta, úzkostné, podivné, tlející. Nikde ani náznak směru a smyslu. Chození v kruhu a bloudění, to nejlépe vystihuje moje pocity na počátku října 1938. Někde byla cesta mimo kruh, nikdo z nás ji ale neviděl.

Víš, při odchodu československých vojáků došlo k tomu nejhoršímu, co může v dobách mírových nastat: ke smrti dítěte. V dobách války se smrti nepočítají, je jedno, kdo umírá, jestli dítě, dospělý, mladý, starý, válka s sebou nese smrt, hromadnou, na dojetí a slzy není čas. Smrt je ve válce norma. Jenže tehdy, na začátku října 1938, jsme si všichni ještě mysleli, že je mír, proto ta smrt všemi otřásla.

Stalo se to tak: vojáci se stahovali od hranic, a když míjeli jedno z polí, kterýsi z vojáků po lidech na poli vystřelil. Kulka zasáhla čtrnáctiletého Hanse, který s babičkou na poli sbíral brambory.

Umíš si to dnes vůbec představit?

Ten šok?

To zoufalství?

Nenávist vůči Čechům se po smrti Hanse dala nahmatat. Stačilo vztáhnut ruku a cítil jsi ji v dlaních, v prstech, tlačila tě na hrudi, dusila v krku. Opravdová davová nenávist. Šla z ní hrůza.

Tenkrát jsem se lidí kolem sebe skutečně bála. Ženy se srocovaly do skupinek na rozích ulic a mnohé z nich plakaly, muži se mračili a mnozí z nich kamsi do éteru hrozili pěstmi. Och, dnes je už je tak těžké představit si hromadné emoce, svět se rozpadl do individuálních štěstí a neštěstí, kterými nikoho nedojmeš. My jsme tenkrát svět prožívali kolektivně, měli jsme společného nepřítele, který mohl za vše a teď dokonce způsobil konkrétním způsobem konkrétní smrt konkrétního dítěte. Bylo to, jako když škrtneš sirkou ve skladu výbušnin.

Zanedlouho nás obsadili, tenkrát vlastně osvobodili, vojáci wehrmachtu. To si piš, že jsme v nich viděli osvoboditele a zachránce.

Hansův pohřeb se stal velkolepou podívanou a velkolepým odsouzením všeho českého zla. Plakali jsme pokořením, rozhořčením a lítostí. Německé vojsko se pohřbu zúčastnilo také, hlavně proto, aby na počest Hanse zazněla salva.

Byl to čas velkých divadel pro davy a my se jich ochotně a dychtivě účastnili. Kolektivní emoce je silnější než jakákoliv jiná droga, jednou ji okusíš a bažíš po ní, staneš se na ní závislý, chceš jí stále víc, stále znovu a znovu chceš prožít tu obrovskou euforii, kterou poskytuje dav. Jenže každá závislost má svůj rub. Závislost na kolektivní emoci vede k násilí, a to se stupňuje a stupňuje.

Jednoho dne procitneš a nestačíš se divit tomu, jaká je z tebe troska. Třeseš se hrůzou, protože před prahem vlastního domu spatříš bestii válku. Válka je také velké divadlo, jenže když ji spatříš na prahu vlastního domu, veškerá dychtivost po kolektivní emoci je pryč. Už víš, že je to jen droga a že jsi chtěl žít čistý, jenže nic už se nedá vzít zpět. Velké divadlo žije svou vlastní energií a cenu zlata má střízlivost. Ten den byl ale na počátku října 1938 ještě hodně daleko.

Hansova smrt nám poskytla útočiště, náš obdiv k Německu teď dostal posvěcení, všechno, co jsme chtěli, mělo v té chvíli smysl.

Pryč s Československem, zpátky do Německa!

Hansova smrt stvrzovala správnost našich snah.

Možná se divíš, že říkám našich, byla jsem tehdy ještě dítě, jenže i já jsem stála v davu, který oslavoval wehrmacht, i já jsem provolávala slávu Hitlerovi, i já jsem zvedala ruku k nacistickému pozdravu. A se mnou moji blízcí a všichni věřili, že teď už bude všechno jen lepší, zdálo se nám, že vítězí spravedlnost.

Z té doby mám ještě jednu vzpomínku.

Když se Liesel vracela z azylu od Severního moře, zahlédla jsem ji i s její rodinou, jak přijíždějí jakýmsi autem od vlaku, a tak jsem k ní zaběhla. Od odchodu Rothschildů a československé armády jsem do parku běžně chodila, producírovala jsem se kolem kašny a kolem budov a bylo mi tam hezky. A tak jsem se radostně rozběhla Liesel uvítat. Jen na minutku, říkala jsem si.

Přelezla jsem zeď parku a proběhla mezi stromy k bytu Lieseliných rodičů. Když jsem stoupala po schodech k bytu, slyšela jsem lkaní a bědování, které postupně sílilo. Pár schodů pod dveřmi bytu jsem ztuhla. Dveře do bytu Lieseliných rodičů byly vylomené. Nářek, který jsem na schodech slyšela, vycházel z bytu. Popošla jsem ještě o dva schody výš a zahlédla roztřískanou skříň a věci rozházené po podlaze. Poprvé v životě jsem viděla následek rabování. Utekla jsem. Pobíhala jsem pak zmateně po parku a nevěděla, co si myslet. Bylo to tak hrozné. Ten pláč, ten nářek, ty vylomené dveře, rozházené střevíce, střepy nádobí, kusy šatstva a mezi nimi špalky dříví. Všechno v jednom chumlu v jedné desetileté hlavě. Nikomu jsem o tom neřekla, ani tehdy, ani potom. Bylo mi trapně, zastihla jsem Liesel, které jsem předtím tak záviděla, v situaci, která mnou otřásla.

Nemysli si ale, že jsem se tehdy po těch hrozných událostech nějak změnila. Vůbec ne. Zapomněla jsem.

Brzy jsem znovu začala chodit do šilheřovické školy, tentokrát už byla německá, přiblížil se advent a s ním Vánoce, napadl sníh, pak přišla zima a po ní jaro a my žili v domnění, že náš svět je naprosto v pořádku.

Bludný kruh praskl a život se vrátil do známých kolejí.

ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít