Proces zániku lokálního jazyka není nijak složitý. Stačí, když jeho uživatelé začnou v každodenních situacích užívat jiný jazyk.
S lokálním jazykem v dnešní době nevystačíme. Ještě v minulém století někteří lidé po celý svůj život nepotřebovali znát jiný jazyk než místní nářečí. Tito lidé, pokud ještě žijí, jsou velmi staří, daleko pravděpodobnější ale je, že takoví lidé už nežijí.
Globalizace postoupila ve všech ohledech tak daleko, že k existenci nám dnes znalost pouhého jednoho místního nářečí nestačí. Musíme umět komunikovat v češtině a v angličtině. Lokální jazyky nepotřebujeme, proto zanikají.
Řada lidí se snaží proces zániku lokálních jazyků zpomalit, při své činnosti ale tito lidé narážejí na mnoho neřešitelných problémů. Pokusím se na příkladu lokálního jazyka z Hlučínska nastínit tři.
Problém číslo jedna: Nemáme abecedu
Slezská nářečí mají specifický hláskový systém a k němu neexistuje abeceda. Snažíme se k zápisu využívat českou abecedu, ale přenos je tím pádem nepřesný.
Příklady:
dívka (česky)/dževucha (přepis českou abecedou)/dźevucha (po našemu s využitím Łysohorskeho laštiny)
hloupý (česky)/hlupy (přepis českou abecedou)/hłupy (po našemu s využitím Łysohorskeho laštiny)
Jak jen všechno správně zapsat?
Problém číslo dvě: Specifický gramatický systém
Skloňování a časování probíhá jinak než v češtině a gramatická pravidla nejsou sepsána. Uživatelé umírají, tvary mizí.
Příklady:
s pěknou ženou (česky, 7.p.j.č.)/s šumnum robum (po našemu, 7.p.j.č.)
vyrábíme (česky)/vyrabjamy (po našemu)
jsem (česky)/joch je, jach je (po našemu)
Je to správně? Jak se o správnosti ubezpečit?
Problém číslo tři: Germanizace
Hlučínsko bylo po téměř dvě století součástí Pruska, germanizace zde probíhala daleko agresivněji než v oblastech rakousko-uherského mocnářství.
Příklady:
apfelzina, pomerančka (ženský rod podle die Apfelsine) - pomeranč
gardyna - záclona
zelter, zeltruvka - limonáda
špryca - stříkačka
fliger - letadlo
fechtovać - bojovat, namáhat se
efner - otvírák
Mnoho germanizmů vzbuzuje dojem, že se lokální jazyk na Hlučínsku zásadně liší od dalších slezských nářečí, lokální jazyk na Hlučínsku tak zůstává osamocen.
Problémů je samozřejmě více, tyto tři jsou však pro „zachránce jazyka“ na Hlučínsku velmi často složitým bludištěm, v němž mu mohou dojít síly. Svůj cíl pak musí vzdát.
S tím, jak jazyk zaniká, zanikají i tvary. Jelikož nejsou nikde sepsané, nemůžeme se přesvědčit, jak „se to správně řekne“. Není širší norma, na níž by se uživatelé shodli, komunikace se stává obtížnější a k zániku jazyka je zase blíž.
