Originálnost lokálních jazyků bývá pověstná. Jedním z nejoriginálnějších jazyků je moje rodná prajzština.
Neuvěřitelnou podobu lokálního jazyka z Hlučínska dokládá jedna dnes už legendární historka:
Český učitel přijel v padesátých letech učit na Hlučínsko, aby se zapojil do programu výchovy budoucích generací. Vystoupil z vlaku na bolatickém nádraží a nevěděl, jak se dostat ke škole. Zeptal se proto na cestu ke škole kolemjdoucí ženy a ta mu odpověděla: „Hevaj tum šašejum.“
Taky nevíte, co mu žena poradila?
Poradila mu velmi dobře, řekla: „Tady tou cestou.“
Jenže to řekla „po našemu“, a ne česky.
Jazykové a kulturní specifikum Hlučínska vzniklo díky dějinnému vývoji.
Obyvatelé hovořící „po našemu“ se museli od 18. století po slezských válkách, kdy byl region připojen k Prusku, vyrovnávat se silnou germanizací. Místní lidé byli jazykově uzavření ve svém malém regionu, dorozumívali se tak, jak byli odpradávna zvyklí, a nábožensky, tudíž i liturgickým jazykem, byli spojení s olomouckou diecézí. Na veřejnosti však byli nuceni mluvit a také číst a psát úředním jazykem, tedy německy.
Ve 20. století se pak místní vyrovnávali střídavě s čechizací a germanizací regionu, a toto vše se promítlo do jazyka. Jazyk na Hlučínsku se vyvíjel v jiných podmínkách než čeština a je to dodnes na něm znát.
Název prajzština vznikl jako hanlivé označení jazyka mých předků, dnes se ale stává běžným označením naší velmi půvabné řeči. Jedná se o jazyk užívaný na území Hlučínska. Uživatelé prajzštiny jsou Prajzaci. I v tomto případě se jedná o hanlivé označení, tentokrát lidí, kteří žili v Prusku.
Dnes jsou obyvatelé Hlučínska na označení Prajzak, Prajzula a prajzština hrdí.
Prajzština je považována za součást češtiny, je zařazována do skupiny slezských nářečí.
Jazyk odolal silné germanizaci, poté čechizaci, takže působil po dlouhou dobu jako velmi odolný. Přesto v současné době lokální jazyk na Hlučínsku zaniká.
Je možné tento proces ještě zvrátit?
