Co nového?

Rok 2018 bude pro mě zřejmě rokem pilné práce. Chtěla bych vydat něco nového, ale úplně nového, nejen, že se bude jednat o nové knihy, ty knihy by měly být v něčem jiné než ty předchozí, čtenář by měl dostat do rukou něco, co ho překvapí.

První kniha, která letos vyjde, je překvapením hlavně pro mě. loni touto dobou jsem ještě vůbec netušila, jak mě pohltí téma, o němž jsem si myslela, že je odpočinkové. Města v Českém Slezsku - měla to být zábava, stala se z toho posedlost. Výsledkem mé posedlosti bude kniha, která vyjde koncem února. Rozhodla jsem se tuto knihu věnovat 100. výročí vzniku novodobého Slezska. Na městech dnešního českého Slezska je znát, jak dramatické století máme my ve Slezsku za sebou. Kniha se snaží zachytit současnost měst v české části Slezska, do ní se ale uplynulých 100 let na první pohled silně promítá. Kniha bude pokřtěna 21. února 2018 v Moravskoslezské vědecké knihovně a poprvé bude představena na Ostravském knižním veletrhu 2018, který se koná od 2. do 4. března 2018.

Mám však rozepsány další knihy a je to čistá beletrie.

Pokračuji ve své detektivní řadě, a tak jedna z knih, které do mé tvorby přibydou, se znovu ponese na vlně detektivního žánru, znovu to bude Silesia Noir, avšak stejný druh vypravování nečekejte. Vše je jinak. Kniha má název Dlužná částka a do vydání z ní nezveřejním ani písmeno.

V posledním ze svých letošních plánů se vracím na Hlučínsko. Píši velmi krátkou novelu a doufám, že se mi podaří vydat ji do konce tohoto roku. Nabízím ti, vnímavý čtenáři, malý úryvek a doufám, že se letos sejdeme nad stránkami knihy, do níž bude tento příběh sepsán.


Chtěla bych ti povědět příběh, chlapče. Probudil jsi ho, a tak sis o něj asi řekl. Domnívala jsem se, že jsem zapomněla, ale není to pravda. Domnívala jsem se, že jsem utekla, jenže všechno se ke mně díky tobě vrátilo. Každý detail, každá mlhavá souvislost, každé tehdy nečitelné znamení.

Jsi můj vnuk, a přesto o mně mnoho věcí nevíš. I tvoje matka, má dcera, ví jen to, co jsem důkladně filtrovala.

Je zvláštní, jak mohou být pocity studu i po desítkách let silné. Stačilo pár tvých vět a všechno se zase vrátilo. Znovu jsem byla malá holka a znovu jsem cítila závist, za kterou se dnes tak strašlivě stydím.

Narazila jsem kdysi na pár slov z Goetha, ta slova si už roky opakuji v nejroztodivnějších souvislostech. A teď by se ta slova taky hodila.

Ten citát jsem si možná dávno upravila, nevím už, kde jsem k němu přišla, ale vrací se ke mně a já mu musím stále znovu a znovu dávat za pravdu.

Očima vidět, co máš přímo před očima.

To je to, co nás mate a co nás vždycky bude mást. Nedokážeme vidět, co máme přímo před očima.

Co je nejtěžší ze všeho? 

Co se ti zdá nejlehčí:

Očima vidět, co máš přímo před očima.

Přišel jsi dnes za mnou a nadšeně jsi hovořil o velkolepém golfovém turnaji. Ten turnaj možná tak velkolepý nebyl, ale tebe okouzlilo hřiště, na kterém jsi dnes hrál. Staré golfové hřiště, jedno z prvních v socialistické střední Evropě, kdysi přepychový zámecký park proměněný v zelenou radost pro lidi jako jsi ty.

Jsi můj vnuk a mám tě ráda, ale to neznamená, že nevidím, jak z tebe vyrostl snob. Trochu za to nemůžeš, narodil ses do poměrů, které ti dovolují považovat spoustu věcí za samozřejmost, i když samozřejmé vůbec nejsou. Myslíš si, že holubi rovnou už pečení lítají sami do pusy, máš vše, nač si vzpomeneš, a já doufám, že jsi šťastný. Doufám, protože to nevím a ani to nechci vědět. Štěstí je neuchopitelná věc a musíme se o ně umět porvat se životem a ten leckdy vůbec není fér. Mám ale dojem, že jsi tuhle stránku světa ještě nepoznal. Rodiče ti dovolují žít bez starostí a bez ohrožení. Snad je to tak v pořádku. Snad.

Ráda poslouchám, jak mi vyprávíš, líbí se mi, že stále za mnou chodíš, jako kdybys byl malý chlapec, a přitom už ti bylo třicet. Přicházíš za svou babičkou, usedáš do křesla a povídáš. Já poslouchám, mnohdy ani nevnímám slova, jen poslouchám melodii tvého hlasu a je mi dobře. Důvěrné chvíle, které bych za nic nevyměnila.

Jen dnes to bylo jiné. Začal jsi mluvit a ve mně by se krve nedořezal. Nemůžeš tušit, že název toho místa mě vyděsil. A pak jsi mluvil o kašně, která je prý zanedbaná, ale okouzlující.

Jak by ne! Pamatuji se na ni. Je zasazená do svahu pod zámek, uprostřed kašny je sousoší boha Neptuna a jeho rodiny, kolem kašny jsou zelené vlnící se plochy a na nich letité stromy. Klasický anglický park v plné parádě. Ach ano, nastudoval sis, kde se tady, ve střední Evropě park anglického typu vzal. Nevíš ale, že na tu kašnu kdysi skoro denně hledívala tvoje babička. Tohle se nastudovat nedá. Dělala jsem vše pro to, aby tahle informace zmizela. Abych zapomněla, abych získala novu identitu, abych ze sebe smyla vinu.

Vina. Neprovinila jsem se, přesto jsem byla mnohým vinna. A to jen proto, že jsem se narodila na místě, které tě dnes tak mocně okouzlilo.

Vzpomínky rozehrály podivnou hru, hru o vině a nevině, o hlouposti, o naivitě, hru o závisti a taky o nenávisti. Víří ve mně zmatené pocity, je z nich zářivý kolotoč, na němž se točím, hlava mi jde kolem a já nevnímám skutečný svět, jen závrať z pohybu a barevná rozmazaná světla. Žlutá závist, modrá nevina, temně rudá vina, šedivá hloupost a růžová naivita. Vím, že je tam i nenávist, ale nedokážu jí zatím přisoudit žádnou barvu.

Říkal jsi, že závidíš lidem, kteří tam žijí.

Já jsem z toho místa utekla.

Chtěla jsem zapomenout.

A skoro se to i podařilo.

Stačilo pár tvých slov a jsem zpátky.

Proto teď začínám diktovat do mobilu.

Povím ti svůj příběh.

Povím ti, proč jsem opustila Šilheřovice.

Povím ti, proč jsem utekla od lidí, jimž jsi dnes záviděl.



ArsylineGRAPHIC & WEBDESIGN STUDIO
Varování

Zavřít